Bylo nebylo (vždycky jsem to chtěl napsat), byl jednou jeden kluk, který snil o velkém životě.

IKde to všechno začalo

Můj příběh návrháře začal před pár lety, když jsem ještě chodil na střední. Mamka ale odjakživa všem vypráví, že jsem byl módní dítě dávno předtím, než jsem vůbec věděl, co móda je. Ve třech letech jsem si oblékal náhodné kousky ze své skříně, z maminčiny, z taťkovy nebo ze ségřiny a pořádal jsem v obýváku malé módní přehlídky, aniž bych tušil, co to přehlídka vlastně je.

Když jsem vyrůstal, vždycky mě fascinoval svět Západu, hlavně západní Evropa a Amerika. S mamkou jsme se v obýváku dívali na přehlídky Gucci, chodil jsem do drahých obchodů, předstíral, že mám všechny peníze světa, a zkoušel si ty nejkrásnější kousky, které jsem obdivoval na Pinterestu a Tumblru. Módní přehlídky, sláva, celá atmosféra toho světa. Byl jsem tím posedlý. Víc než cokoli jiného jsem tam chtěl být. Zoufale jsem chtěl odejít a stát se součástí toho světa.

Tehdy jsem vůbec netušil, jak to udělat. Nevěděl jsem, kde začít, jak se tam dostat ani jak ten sen proměnit ve skutečnost. Upřímně, sotva jsem si dokázal představit, že by se to mohlo stát zrovna mně.

Pak se ale ve třetím ročníku střední něco změnilo. Uvědomil jsem si, že tohle je to, co chci v životě dělat. Neexistoval žádný plán B. Móda pro mě byla buď všechno, nebo nic.

IIMilán

Proto jsem se přihlásil na NABA, Nuova Accademia di Belle Arti v italském Miláně. A nějakým zázrakem mě vzali.

Malý kluk z maličké vesničky, kde žije pouhých 500 lidí, se najednou ocitl v Miláně, světovém hlavním městě módy. I teď, když tu větu píšu, mi to připadá trochu neskutečné.

Roky na NABA byly sen, který jsem si opravdu mohl prožít. Naučily mě strašně moc, nejen o módě a designu, ale i o sobě samém a o světě kolem mě. Potkal jsem úžasné lidi z celého světa, lidi, kteří mě formovali, inspirovali a pomohli mi pochopit, jak tahle branže doopravdy funguje.

Chodil jsem na fashion weeky a afterparty. Potkával jsem lidi, o kterých se mi ani nesnilo, a zažíval věci, které mi kdysi připadaly tak vzdálené od mého malého světa doma. To malé dítě ve mně si užívalo nejlepší dny svého života. A cítil jsem, jak je šťastné.

Postupně se ale věci začaly měnit. Moje sny začaly být skutečnější, moje práce vážnější a já začal objevovat, co chci říct vlastním uměním. Už nešlo jen o to být součástí módního světa. Šlo o to najít v něm své vlastní místo.

IIIMiriam

V červenci 2025 jsem absolvoval NABA s projektem, který se stal jedním z nejdůležitějších zlomů v mém dosavadním životě: Miriam.

Miriam je módní film, ke kterému jsem napsal příběh a navrhl a ušil všechny kostýmy. Film byl uveden na mezinárodních festivalech, mimo jiné na London Fashion Film Festivalu (LFFF) 2025, na Berlin Fashion Film Festivalu, kde se v roce 2025 dostal do užšího výběru, a na festivalu ASVOFF. Získal také uznání v kategoriích oceňujících film a kostýmní tvorbu studentských filmových projektů.

Pro mě ale Miriam znamenala mnohem víc než festivaly nebo uznání. Bylo to jako znovuzrození. Připomínka části mě samého, která tu byla odjakživa, někdy dokonce silnější než moje posedlost módou: lásky k filmu, vyprávění příběhů a poezii.

Ten projekt mi otevřel dveře, o kterých se mi mohlo jen zdát. Přinesl úžasné spolupráce a příležitosti spojené s časopisy jako Vogue Italia a Harper’s Bazaar a za všechno, co následovalo, nemůžu být vděčnější.

Měl jsem také možnost představit svou tvorbu na módních přehlídkách v Miláně v červnu 2025 a později v Benátkách a Curychu v roce 2026. Každá z těch zkušeností mi přinesla nové lidi, nové pohledy a nové vzpomínky, které si s sebou ponesu ještě dlouho.

IVMóda & poezie

A přesto, čím víc rostu jako návrhář, tím víc si uvědomuju, že móda nikdy nebyla jediná věc, kterou miluju.

Vždycky mě fascinovali básníci, filmy a síla dobrého příběhu. Rád píšu příběhy a básně, vytvářím malé scénáře a v hlavě si stavím celé světy. Když mě napadne něco, na co nemůžu přestat myslet, začnu psát. Vytvářím postavy, emoce, situace a příběhy. A když je ten nápad dost jasný, najdu způsob, jak ho přetavit do módní kolekce, filmu nebo jiného tvůrčího projektu.

Umění pro mě vždycky bylo vším. Není to jen moje práce, vášeň nebo něco, co dělám ve volném čase. Je to součást toho, kým jsem. Bylo se mnou v nejšťastnějších chvílích mého života, ale i v těch, kdy jsem se cítil úplně ztracený.

Rozchody, hádky, zklamání a dny, kdy jsem si připadal nedostatečný. Ať se kolem mě dělo cokoli, umění tu vždycky bylo. Dávalo mi kam utéct, když jsem nevěděl, co se sebou. Pomáhalo mi rozumět vlastním emocím, dávat světu smysl a proměnit některé z nejtěžších chvil v něco smysluplného.

A myslím, že i proto chci tvořit dál.

Chci, aby moje práce pro někoho něco znamenala. Chci, aby lidé v mých příbězích našli kousek sebe, aby se cítili pochopení, méně sami, nebo aby prostě zažili něco, co v nich chvíli zůstane. Vím, jakou sílu umění má, protože jsem ji sám zažil.

VMoje vlastní světy

Pořád jsem ten malý kluk, který si oblékal náhodné kousky oblečení, procházel se po obýváku a snil o světě, který se zdál nedosažitelně daleko. Rozdíl je v tom, že teď si můžu vytvářet své vlastní světy.

A tohle je teprve začátek.

Tohle je můj příběh, moje móda, moje poezie a můj způsob, jak vidět svět.

A jestli je něco, co bych tím vším chtěl dokázat, pak je to být tu pro lidi, tak jako umění vždycky bylo tu pro mě.